Iluze šeptoměkkých úvah

Tíží
mne malinkatá závaží, zavěšená na řasách. Chce se mi spát? Ale kdeže! Ne. Jen mě tíží. Klíží. A jsou. Únavou? Nikoliv. Snad vyšumělými bublinkami z minerálky, nebo vědomím, že se již tak aktivně nevěnuji věcem, jež mne činí šťastnou... Ale ano, já se jim věnuji... Jenže ne teď.
Sedím. Sedím a přemýšlím o něčem, co zcela nezapadá do husté sítě atomů, jež vdechuji a zanáším jimi plíce. Lepí se na ně uvnitř i vně a tvoří na nich téměř neznatelnou vrstvu vzduchu. Časem onemocním rakovinou, jejíž příčinou bude vdechování kyslíku. Ale to bude až za mnoho let. A neexistuje na to lék. Říkám tomu proces stárnutí. A pak? Zemřu. A nebude nic.
Nic
je ale věc tak abstraktní a neuchopitelná, že ji ještě nikdo nedokázal zcela přesně a striktně definovat a vnést do ní trochu světla. Je nic temnota? Ale už sama temnota je přeci něco. Je nic průhledné, nicotné, neexistující? Ale jak můžeme hovořit o ničem s vážnou tváří, jestliže jsme již připustili fakt, že neexistuje? A jak si chceme představit nic, když je průhledným? Abychom byli schopni vidět průhledno, musí za ním něco existovat. Alespoň obrysy, kapky rosy, zásvit šedavé luny. Nic je jako okno, za nímž jsou další a další okna, ale nikdy nenásleduje ostatní prostor. Není za nimi tma, není za nimi světlo, barvy, nebarvy, je to čisté sklo bez čehokoliv. Ne. Není to ani sklo. Je to nic. Ale mohli bychom je ke sklu přirovnat. Ale jak bychom věděli co je to sklo, aniž bychom mohli vidět něco za ním? Autorům, kteří ve svých knihách píší, že se nacházejí v nicotě, se musím smát. Ale omlouvám je, neboť totéž nevědomky a přesto vědomě někdy ve svém románu používám také. Člověk se nemůže nacházet v nicotě, neboť jakmile se do ní dostane, nicota přestává existovat.
Tíží
mne malinkatá závaží, zavěšená na řasách. Jsou to jen iluze. Sebeklamy. Vlastně neexistují. Nevidím je, ale cítím jejich tah.
Klíží.
A jsou.
Malinká a nepoznamenatelná, jako křehké pozůstatky seschlých motýlích křídel, napíchaných na hroty v zaprášené, poškozené a již dávno zapomenuté sbírce šepotů.

Zuzana Samiecová, 1.A