Ruský venkov v Ostravě aneb Strýček Váňa

Strýček Váňa, Divadlo Petra Bezruče. Premiéra: 13. 12. 2013

Po několik let starých Třech sestrách se Bezruči pustili do dalšího Čechova, tentokrát do Strýčka Váni. Takovou výzvu není snadné zrealizovat tak, aby byli spokojeni kritici i diváci a navíc abychom se aspoň mohli domnívat, že tak to ten divadelní velikán myslel. Nelehký to úkol - vyznat se v Čechovových myšlenkách měli problém už jeho současníci, když před 114 lety hru studovali. Autor totiž pobýval už více na Jaltě než v Moskvě, protože tamější klima mu aspoň zpomalovalo postup tuberkulózy, a tak hru mohli konzultovat jen prostřednictvím dopisů, ve kterých byl Anton Pavlovič doslova skoupý na slovo; tvrdil totiž, že v textu je vše řečeno.

Ale abychom se dostali ke hře samotné. Odehrává se jako většina Čechovových děl na ruském venkově, kde se hypochondrický majitel statku snaží vleklými řečmi vzbudit dojem člověka, na jehož bedrech leží svět, a spolu se ženou vede vleklý zápas s nudou, zatímco čeleď se může strhat. Některé postavy se ze všech sil snaží změnit jednostrannou lásku v opětovanou, zatímco jejich protějšek je vůči nim hluchý a slepý. A mezitím, co se na jevišti odehrávají tato pro lidstvo možná nepodstatná, ale pro jedince zcela zásadní dramata, do hlediště se vkrádají otázky. Kdo je vlastně opravdu potřebný? Kdo z nich má nárok cítit se ublíženě? Čím máme vyplnit svůj život, aby nám naše existence nepřipadala zbytečná?

Strýček Váňa je na rozdíl třeba od Višňového sadu v Aréně či Ivanova ve Dvořákovi o poznání dynamičtější a poutavější. Je to zapříčiněno možná živou klavírní hudbou, pravděpodobně i houpačkou na scéně nebo vůbec samotnou povahou předlohy. Každá postava je individualita, žádná není černobílá. Odborníci na Čechova tvrdí, že aniž by bylo řečeno jediné slůvko o skrytých povahových rysech či minulosti hrdinů, tak z jejich promluv, gest a chování si je snadno domyslíme, jako bychom ty osoby znali už dlouhá léta. Jenže já jsem nějak celou první polovinu hry tápala. Oblečení postav mi vždycky úplně nekorespondovalo s jejich povahou a obsahem monologů. To třeba když obětavý doktor, který ve volném čase sází lesy a vede jednu velice aktuální řeč o tom, jak si devastujeme půdu pod nohama, chodí oblékaný jako namyšlený floutek a stále stojí s pupkem vyšpuleným a s rukama v kapsách. Jiné scény se mi naopak zdály příliš expresivní a divoké; kdyby se napětí a vztek stupňovaly a vrcholily v poslední minutě výstupu, vzbudily by možná silnější dojem. A někteří herci byli, podle mého názoru, v celé hře úplně zbyteční, v některých scénách mě i rušili, ale to už není stížnost na soubor ani režii, jako spíš na samotného ruského velikána – a k takové kritice nemám ani špetku odvahy.

I když jsem po zhlédnutí Váni neodcházela z divadla tak konsternovaná jako u některých jiných her, cítila jsem, že mě to nahlodalo k pozastavení se a přemýšlení. A o to Čechovovi určitě v první řadě šlo – ne o napětí, pohnutí, ani o výbuchy smíchu, ale o poukázání na stinné stránky života, v nichž jsou ti nejšťastnější jedinci schopni najít záblesk světla.

Eliška Kozáková