V kůži číšnice

V kůži číšnice

„Dnešní mládež má všechno zadarmo a neváží si peněz!“ Protestuji, a tak jsem se spolu se svým klukem (moc tomu slovnímu obratu teda nefandím)  vydala na Vánoční prázdniny do Krkonoš na jednu (pro jistotu) nejmenovanou horskou boudu v samém srdci zasněžených strání, kam sice na Silvestra přijel DJ, řádil tam ohňostroj a večeře sestávala ze šesti chodů, ale to všechno tam muselo být pracně dopraveno skútrem. A to vůbec nebylo snadné, neboť sněhu bylo i v těch našich velehorách tak málo, že skútrař do Pece pod Sněžkou pro zásoby skoro neměl po čem jezdit, a jediná vánice, která ho za těch deset dní zastihla, bylo sněžné dělo. Ale cesta nahoru byla parádní. Horský vítr mi foukal do tváře, kopce kolem pokryté bílou dekou – trocha, ale přece – a já jsem si připadala asi tak, jako většina lidí, co se nemůže nabažit toho pocitu dospělosti a volnosti, toho pocitu, že má na zádech obrovskou krosnu a jede sama na druhý konec republiky.

Pravda je, že na Štědrý den tam toho pro pomocné číšníky moc na práci nebylo. A tak jsme myli cukřenky, leštili stovky skleniček a příborů, skládali ubrousky do těch nejpodivnějších tvarů a jiné zábavné činnosti. Nuda… Pomalu jsme se seznamovali s personálem. Namísto naší představy kuchaře s velkou bílou čepicí vládli kuchyni tři postarší chlapíci, kteří, soudě podle vzhledu, často ochutnávali, ale už výjimečněji si měnili triko. Ale morálku tam měli jak na vojně… a slovník jak ve věznici. A ze všeho nejvíc milovali zákazníky, obzvláště ty, co si objednávali hranolky s kečupem („co su nějakej fástfůd?!“), palačinky, zmrzlinu a lívance („pošli je sakra do cukrárny!“) nebo svařák („to můžu dělat ve stánku na Staromáku!“). A číšníci? Na Boží hod a na Nový rok v osm ráno, když se hosté dožadovali švédských stolů, jim jeden z nich  pustil Táhněte do háje ze Šakalích let a dal mi klíče, ať zavřu jídelnu.

Na Druhý svátek vánoční, když už jsme měli vyleštěnu celou chatu od sklepa až na půdu, naši prázdninovou idylku něco narušilo  – začali totiž chodit lidi, a ne po skupinkách, ale po davech, míjeli se ve dveřích, na lavici pro čtyři se jich nacpalo osm, zapichovali párátka do nedojedených brambor, máčeli ubrousky v omáčce, cpali sáčky od čajů do příborníku, matlali kečup po stěnách a navzdory velkému červenému varování zakrývali topení bundami a šálami. Každopádně byli ohromně kreativní, ale hlavně, všichni chtěli jíst a pít a ještě u toho všeho stíhali sledovat, jestli náhodou vedlejší stůl, který přišel později, nedostal objednávku dřív. Vážně, odteď už vždycky v restauraci trpělivě počkám na číšníka a nebudu prohlašovat věty jako „teď už možná vyrazili vyorat brambory…“.

A tak jsme na vlastní nohy zkusili, co to je chodit jedenáct hodin v kuse, bez jídla, zatímco jsme do kýble pro prasata vyhazovali zpola nedojedené lívance a palačinky. Nemají se vůbec špatně ti čuníci. Paní šéfová nás desátého dne zrána po své dvoudenní dovolené udiveně přivítala slovy: „Vy tu ještě jste?“ Přepočítala se, jestli si myslela, že uprchneme, aniž bychom si vydělali aspoň na cestu! Ale večer, když už bylo málo lidí, z nichž někteří nás zvali na panáka a rádi si i povídali (tuto skutečnost zhoršoval jen fakt, že polovina z nich byli Němci), nebo když nás číšníci učili točit pivo, to bylo zábavné. Nebo jsme se bavili tím, že jsme tipovali, jestli dotyčný pán u stolu v rohu už dopil čaj, a pak se šli podívat. A jak se lidé ohrazovali, když jim člověk chtěl odnést nevypitý hrnek! Na Silvestra ráno jsem měla chvíli volno, tak jsem vyrazila na východ slunce někam nahoru na horu. Bohužel odlesněná stráň směřovala na západ, ale vznešený hřeben Sněžky s ohnivě rudým pruhem v pozadí mi ke štěstí úplně stačil. Autobus zpátky domů jel z Pece v šest, takže jsme těch pět set metrů jeli po zadku po ledu s baterkou v ruce. A když jsme se pak vzbudili na Hlavním v Ostravě, byli jsme sice úplně vyčerpaní, ale přece dojatí z toho, že něco skončilo a že zas budeme muset začít pracovat mozkem. Celý týden jsem pak ještě svému tělu musela dopřát deset hodin spánku, aby se vzpamatovalo.

Eliška Kozáková