BLBOST na osmou

Donedávna jsem byla doma jediná, kdo nosil, kupoval nebo dostal věci, na které ostatní jen kriticky přihlíželi- v tom lepším případě- a komentovali ty věci slovy: „Taková BLBOST!“

            Tyto činy jsou charakteristické pro děti, kritika pro rodiče. Menší dítě chce každou BLBOST a přihlížející rodič nebo kdokoli, kdo má buď dítěte dost, nebo mu ho začne být líto mu občas tu BLBOST koupí. V případě, kdy už dítě vyroste a má své peníze, si začíná samo šetřit na BLBOSTI. V tomto případě jsou rodiče na jednu stranu rádi, že si to koupilo samo, ale mají také obavy. „Vždyť to je BLBOST,“ snaží se někdy dítě odradit. „Je to jen reklama,“ vysvětlují mu.

            A přitom.

Donedávna jsem si také myslela, že lidi nebo přinejmenším naše inteligentní rodina neberou reklamy vůbec vážně. Od malička jsem byla vychovávána k vypnutí zvuku reklamy, nebo úplné přepnutí programu. Už jako malá jsem chápala reklamu jako manipulaci člověka, i když jsem vlastně ještě nevěděla, co to slovo „manipulace“ je a také mi docházelo, že se podle nich nemáme řídit, i když  například reklama na panenku „Shou Shou“ mě zaujala natolik, že jsem si ji doslova vybrečela.

            Tolik předsudků!

            Večer je pro nás- mě a mamku- čas, kdy strávíme více než hodinu na pohovce před televizí a bereme to jako společnou aktivitu pozdního večera a jako relaxaci po celém dlouhém dni. Proto je u nás pravidlem, že kdokoli má ovladač v ruce, vypíná při reklamách zvuk, nebo, a to se u nás stává častěji a zapříčinilo to té zajímavé události, se zvuk nevypíná a ani jedna z nás už ho nevnímá.  Už si na to prostě zvykáme.

            Až jednou.

            Jako každý večer, díváme se na náš oblíbený pořad, přijde reklama a nikdo ji nepřepne ani neztiší. Ani jedné z nás to ale nevadí a nezabrání k společné konverzaci o aktuálním příběhu. Někdy naše oko sklouzne k hlasitějším nebo oblíbenějším reklamám, jako je třeba Kofola, nebo Skitlles. Nadoj duhu, ochutnej duhu. Ano, podvědomě je opravdu vnímáme. Nečekala jsem ale, že mamku zaujme právě reklama s elektrospotřebiči. Jen na půl jsem vnímala třiceti vteřinový videoklip, na který mamka pár vteřin poté zareagovala. „Automatický vysavač,“ řekla „Fakt?“ Odpověděla jsem nepřítomně. „Jo. Sám ti vysaje celý pokoj, před schody a překážkami uhýbá.“ „Jo, tři a půl tisíce.“ Pomalu jsem začala registrovat, o čem mluví. „To může být dobré.“ „Mami, taková BLBOST.“ Myslela jsem, že se jen tak dívá a přišlo ji to zajímavé. To by nebylo nijak překvapivé, hold dobrý nápad a vynález to je.

            Fakta, ne předsudky.

            Každý den přicházím ze školy, učím se a po páté přijíždí mamka. Zazvonila na mě a já ji šla pomoct s nákupem a jinými věcmi, říkala, že šla nakupovat i něco pro tetu. Mamka mi podávala jednu věc po druhé a já je nosila domů. Na schodech jsem si všimla, co to vlastně nesu. Něco mi to připomínalo a ejhle! Malý vysávací přístroj. „Mami, co jsi to koupila?!“ „No, chtěla jsem to zkusit a docela mě to zaujalo.“ „Ach! Vždyť je to jen malá BLBOST  za čtyři tisíce!“ (Pozn. nikdy nebylo v mé povaze přehánět, ale v této chvíli se to hodilo jako argument).

            Ale co.

            Ten večer, když jsme zase měli pravidelnou chvilku u televize, měla maminka jinou aktivitu. Od té doby, co přijela z práce, držela v ruce malého robota a návod. A stále ji oči přeskakovaly z papíru na vysavač a zpět. Skoro ani nesledovala televizi, jak byla do toho zabraná. A věřte, že i když strávila instalováním toho malého uklízecího pomocníka ještě další ráno, zjistili jsme, že s ním můžeme vysávat jen poloprázdnou kuchyň, protože nám v obýváku vysavač jednou vjel pod sedačku a nechtěl vyjet nebo narážel do koberců. Vlastně moc toho ani nevysál, mnoho špíny na zemi zůstalo.

            Ale!

Nemůžete být ale tak jednostranní a myslet si, že věc, která nesplnila úkol, ke kterému byla stvořena, je k ničemu- i když náš vysavač opravdu vysával. Jak jsem se na mamku dívala, brala vysavač spíše jako hračku, atrakci nebo něco takového, přístroj splnil účel, který nikdo nepředpokládal. Zabavil mého rodiče, zaujal postavení hračky pro dospělé.  A tak jsem si poprvé v životě připadala, jako bych já byla ta starší, ta rozumnější, ta, která může říct „Jéje, takovou ´hovadinu´ jsem jaktěživ neviděla,“ maminka ta, kterou zaujala reklama a měla radost z koupené hračky. Lidi z reklamy by z ní měly radost, „rodička“ má radost také, jen já se na ně dívám a říkám si. „Taková BLBOST!“

Sára Wranová, KVIB