Bližší seznámení aneb ten pocit, když vás někdo přesvědčuje, že absolutně neumí hrát bowling a pak vyhraje na plné čáře...

Sedím před prázdnou bílou plochou Wordu a uvažuji, co napsat. Téma je jasné, ale způsob, jímž jej zpracuji, už bohužel tolik ne. Napadá mě několik ne zcela nepoužitelných možností, ale myslím, že si předtím zasloužím pořádnou dávku černého čaje. Tak tedy:

Těžká bowlingová koule si razila cestu po naleštěné dráze a pak, těsně před řadou dokonalých symetricky vyrovnaných kuželek zapadla do dolíku, kam očividně patřila. Nesrazila jsem jedinou kuželku! Věděla jsem, že double, jenž se mi podařil před půl rokem na rozlučce s devítkou, nebyl nic jiného, než čistá náhoda.

Dobře, tenhle způsob je jeden z těch méně šťastnějších, neboť jsem začala zprostředka a vy, čtenáři, kteří jste si na mne udělali čas, nemáte nejmenší tušení, oč se běží, neboť nadpis je koneckonců také nic neříkající. Well… Try again!

Zima zalézala až za nehty a já zlehka podupávala, přecházejíce sem a tam. Nemohla a nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsme ze všech míst museli vybrat zrovna tohle! O víkendu je bohužel frekvence jezdících autobusů s číslem 56 úděsná a já zde musela být o půl hodiny dřív. Naštěstí brzy přišla Lucka a chvíli po ní také pan profesor Gromnica a my zapadli dovnitř. Kam? Do restaurace Selský Dvůr v Ludgeřovicích, kde byl pro několik zájemců z řad Žurnalistů (jak jinak, než s velkým Žet?) domluvený bowling. Objednali jsme si pití a začínali se trousit i zbylí hrdinové naší bowlingové výpravy, kteří dorazili, navzdory nepřízni počasí. No dobře, přeháním. Nebylo to tak zlé, jako v několika předešlých dnech, ale přehánění ke psaní podobných článků zkrátka patří. Osobně hodnotím nápad uspořádat tuhle akci velmi kladně, tak jako všechny „stmelovací“ akce. Lidé, kteří se znali jen od vidění v rámci školního časopisu, se teď mohli poznat trochu blíže. Měli jsme zamluvené dvě dráhy, ale občasné vrhání koulí buďto mimo kuželky v mém případě, nebo přesně do kuželek, což byl naneštěstí pro mě případ většiny, bylo jen pouhou zástěrkou, maskovacím manévrem, záminkou k tomu, abychom mohli pořádně prodiskutovat věci o závažnosti, rovnající se životu brouka. Ale bylo to uvolněné a nestrojené, zkrátka opadl ten prvotní obvyklý stud, a to bylo jen dobře. Některé možná překvapí, některé nejspíš nikoliv, že jsme se po celou tu dobu téměř nezmínili o časopise. :D (No dobře, vím že smajlíci do časopisových článků nepatří, ale tenhle se zkrátka nabízel sám!)

Momentálně jsem se dostala do bodu, kdy nevím, jak celý článek ukončit. Hrnek už je vlivem neustálého upíjení čaje prázdný a Múza se mi rozkutálela mezi prsty. Skoro mám pocit, že se za okny budou snášet sněhové vločky. Ale nesnášejí. Hlavou mi neurčitě putuje vzpomínka na cestu do Sadu a útržky vět, které už mi ale nedávají smysl. Koneckonců, článek může skončit i takto. Narážkou na vířící chaoticky poházené věty beze jména.
 

Zuzana Samiecová, 1.A

Foto: Honza Honeiser