Držte si klobouky, protože na scénu přichází povinná četba, avšak ve zcela novém světle aneb Tajfun válí!

Pozn.: Ještě čekám, až budou k dispozici fotky z webových stránek www.divadlotajfun.cz,... 
_______________________________________________________________________________________________________________

V sobotu dne 19. 10. 2013 se v Divadle loutek odehrálo představení, jež nese název: „Povídky malostranské“, nastudované školním divadelním souborem Tajfun. Já, jakožto velký nadšenec pro divadlo a umění všeobecně, jsem se tam samozřejmě vydala.

Studentské divadlo Tajfun existuje již od roku 1992 a v průběhu let odehrálo přes 200 představení. Za celou dobu existence se jeho členy stalo přes 171 žáků školy, dnes čítá 30 studentů. Členové tohoto divadelního souboru vystupovali na mnoha místech v republice a také v několika městech našich sousedních států. Tajfun má v repertoáru kromě činohry také muzikály, například Jesus Christ Superstar.

Povídky malostranské mnozí z nás znají jako povinnou četbu, málokdo z ní ale dovede vytvořit věc, která diváka zaujme, pobaví a vykreslí mu úsměv na rtech. Tajfun to dokázal. Řada podstatných myšlenek, jež Neruda zahrnul ve své sbírce povídek, byla vyzdvižena, zvýrazněna, dokreslena a postavena přímo doprostřed světel reflektorů, kde se postupně za zvuků hudebního doprovodu rozvíjela.

Vše začalo recitací básně jménem „Anděl strážce“. Když to tak píšu a rozpomínám se, tak mě napadá, že k tomuto by se dala vyslovit vcelku trefná řečnická otázka:
Jak dlouho potrvá, než se soulad roztříští a ze zvuku se stane hluk? 
Myslím, že je to jen otázkou času.
Velmi vtipný úvod navnadil diváky na další průběh.

Veselé pojetí několika vybraných příběhů bylo – a to nelze než chválit – zklidněno a usměrněno roztříštěným melancholickým námětem, který, ač byl poněkud ponurý, svou atmosférou zchladil hořící myšlenky.

Nejspíš bych měla uvést jména povídek, z nichž herci čerpali inspiraci. Patří sem například „Psáno o letošních Dušičkách“, „Týden v tichém domě“ a „Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno“. Pokud jde o onen prostřih, ten byl inspirován příběhem „U tří lilií“, kdy se dívka právě dozvídá, že jí zemřela matka.

Mohu pouze chválit. Povídky Malostranské jsem četla, respektive snažila jsem se je číst, ale způsob, jímž mi byly podány nyní, je skutečně hodný aplausu, který toto představení sklidilo.

Příjemný pocit byl ještě umocněn, když jsem se nachomýtla do zákulisí, kde vládla velice přátelská atmosféra, abych pro náš časopis ukořistila rozhovor s jedním z herců Michalem Novákem.

Jaký máš pocit z dnešního vystoupení? Jak se ti hrálo?
No, byli jsme hodně v časovém presu, takže jsem moc nevěděl, co od toho můžu čekat. Ale myslím, že se to nakonec povedlo.

Jak jste vlastně přišli na to, že chcete hrát právě Povídky malostranské?
Tak to se radši zeptej režiséra.
* Zavedl mě hlouběji do zákulisí a seznámil s panem režisérem.
Chtěli jsme divákům přiblížit tu známou, nudnou povinnou četbu v poněkud jiném světle. Vlastně jsme si z ní vzali takové nejhezčí myšlenky a udělali si to po svém.

Ještě se vás zeptám, jestli pracujete podle scénáře, nebo průběh jednotlivých scén vymýšlíte za pochodu?
Za pochodu, určitě za pochodu,…

* Pak jsem se opět obrátila k Michalovi a zeptala jsem se ho na pár dalších otázek.

Vím, že jsi hrál více postav, tak se tě asi zeptám, kterou máš nejradši, která se ti hraje nejlépe…?
Tak asi to byl ten chlapeček, který si hrál na Jana Lucemburského, ten byl takový uvolněnější. Když člověk hraje takovou tu vážnou postavu, v mém případě praktikanta, tak si zkrátka moc nezahraje.

Máš nějakou vtipnou historku ze zkoušek, o níž byste se s námi chtěli podělit?
Vtipnou historku?
* Obrací se k ostatním.
Máme nějakou vtipnou historku?
Tak my jsme se smáli skoro furt, ale jestli máme vtipnou historku…?
Vtipnou historku asi až tak ne, spíše je na tom smutné to, že jsme až do poslední chvíle nevěděli, jak udělat konec. Myslím tím takovou tu tečku. Takže jsme to vymýšleli na poslední chvíli, asi  jenom den předem.

Kde všude Tajfun hraje?
Tak většina představení se odehrává tady v loutkovém. Dalo by se říct, že je to naše hlavní scéna, občas ale jdeme i do menších prostor.

Kterou inscenaci z vašeho obsáhlého repertoáru máš nejraději a proč?
Já osobně jsem toho nehrál až tolik, ale dalo by se říct, že jsem měl rád muzikál Zpívání v dešti. Tam jsem byl vlastně na záskok, takže jsem se učil, dá se říct za pochodu, ale myslím, že to byla divácky nejvřeleji přivítaná hra.

Připravujete něco dalšího, nač bychom se mohli těšit?
Určitě je to komedie Dokonalá svatba.
* Procházející dívka řekla: „A taky Roalda Dahla!“
No, ano. Roald Dahl, ale s otazníkem samozřejmě.
„Bez otazníku!“ hodila přes rameno.

Děkuji, že sis na mě našel čas a hezký zbytek večera.
Tímto byl můj úkol u konce a já opustila prkna, která znamenají svět.

Herecký projev tohoto souboru mne velmi zaujal a až Tajfuňáci budou příště zase něco hrát, rozhodně se přijdu podívat.

Zuzana Samiecová, 1.A

Opraveno, perfektní.