Jednorázová povídka: Poslední zatmění

Když jsme s mými přáteli seděli na mokré osiřelé trávě ruku v ruce, bylo mi jasné, že to přijde. Po tváři mi stékala studená slza.

Poslední zatmění slunce. Cítila jsem, jak teplo, které ještě před chvílí hřálo mou ruku, chřadlo.

Otevřela jsem oči.

„Už je konec.“ pronesla jsem smutně.

Podívala jsem se na své přátele, kteří jen tak tak zadržovali slzy. Snažila jsem se vstát, ale mé nohy mé neposlechly. Byly jako z olova.

Lehla jsem si na mokrou trávu a sledovala hvězdy. Ohlížela jsem se po měsíci, po kterém zbyl jen stín, černočerný stín.

Po měsíci…

Když jsem vyhlédla ze svého jindy smetanově bílého okna ven, uviděla jsem přesně to, co jsme vidět nechtěla. Shrbení lidé v černém oblečení dívající se do země. Deprimováni vlastním životem.

Jelikož jsme se já a mí přátelé rozhodli lidi trochu rozveselit, vytvořili jsme si klub “Užívejte, dokud máte čeho“, abychom rozveselili přeživší. Pekli jsme jim, oblíkali jsme se co nejbarevněji, dělali motivační CD a knihy… ale stejně to bylo málo. Psychiatrické léčebny se plnily víc a víc. Rostliny chřadly, scházelo jim Slunce. Býložravci na tom byli nějak podobně, i když o něco lépe. Lidem začínaly docházet zásoby potravin.

Nejhorší na tom je, že za měsíc jedna pětina lidí zemřela a druhá pětina lidí je v psychiatrické léčebně. Třetí pětina lidí teď trpí v nemocnici.

Oblékla jsem se do pestře růžovo – béžového svetru a bílých legín. Přidala jsem i náhrdelník s průsvitným srdíčkem a náramek I ♥ Paris. Učesala jsem si vlasy a lehce jsem si je nakulmovala.

Poté jsem vyšla i se svými cookies, nebo tedy s těmi, které mi ještě zbyly.  Vždy jsme se přesně v 8 potkávali před novou radnicí.  Já a dalších 5 holek jsme měly za úkol napéct cookies, muffiny a různé dortíky.

Jelikož mám novou radnici kousek, vzala jsem ze sklepa svoje kolo a na zadní držadlo naložila náklad (cookies).

Když jsem jela, snažila jsem se moc nedívat kolem sebe, protože bych byla ještě víc deprimovaná než do teď.

Po pár týdnech…

Stalo se něco, co všichni čekali až za pár desítek let.

Vzbudilo mě náhle otřesení. Sklenička spadla z mého nočního stolku a roztříštila se na tisíce kousků. Vyletěla jsem z postele. Nejdříve jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Najednou se zem znovu otřásla. Vzala jsem do ruky mobil a všem z klubu jsem napsala SMS. Odpověděli mi bleskovou rychlostí.

Všechny zprávy obsahovaly něco ve stylu; „Taky jsem to cítil. Bojím se.“
Všem jsem napsala, že se za 10 minut sejdeme na místě, kde jsme seděli.

Rychle jsem přes svoje dlouhé pyžamo hodila teplé kalhoty, svetr a teplou lyžařskou bundu.

Rychle jsem vzala kolo a jela, co mi síly stačily. Neviděla jsem nic. Vlasy za mnou vlály. Když najednou; další otřes. Tento otřes mě shodil z kola. Narazila jsem si kostrč.

To mi ale nezabránilo jet dál. Rychle jsem naskočila na kolo a jela dál.  Po pár minutách jsem se ocitla na místě určeném. Když jsem přijela, byli tam všichni, až na jednu holku, která dojela se zlomenou rukou.

Všichni jsme se chytli za ruce, protože nám bylo jasné, že za chvíli se chromozomy přestanou hýbat a my zmrzneme. Položili jsme doprostřed našeho kolečka teploměr a čekali jsme. Cítila jsem, jak mrznu. Když už teploměr ukazoval -40 stupňů, já jsem to nevydržela a upadla jsem do věčného spánku.

Petra Štěpánová a Emma Konečká

Prima B

Opraveno. Děkuji. Pěkné.