Kouzlo dnešní noci

    Zhluboka jsem se nadechla. Noc voněla jarem, jako by vůbec nebyl leden. Cítila jsem se skvěle. Konečně se mi začalo trochu dařit, toho dne bylo všechno fajn, tak neskutečně fajn. Přesto už jsem se těšila domů. Kráčela jsem rychle. Křup. Křup. Silnice byla zasněžená, sníh vytvořil krustu, která pod mýma nohama skřípěla a praskala. Křup. Křup. Zrychlila jsem.

    Má dobrá nálada mě pozvolna opouštěla. Touto cestou jsem kráčela snad tisíckrát, ale dnes bylo něco jinak, cítila jsem to. Zvuk mých vlastních kroků mě začal znepokojovat. ,,No tak, co je to se mnou?“ zašeptala jsem. Co je jinak? Pak mi to došlo. Bylo až příliš ticho.

    Ještě nikdy jsem nezažila, abych po cestě domů neslyšela vzdálené ozvěny města, projíždějící auta nebo nepřetržité ševelení lesa po mé levici. Křup. Křup. To ticho mi připadalo tíživé, divné, nepřirozené. Ohlédla jsem se. Nic, samozřejmě, jen má fantazie. Opět jsem přidala do kroku, bojovala jsem s touhou rozběhnout se. Jak absurdní. Vždyť ještě chvíli a budu doma.

    Dusnou atmosféru narušilo tiché žuchnutí sněhu, který právě spadl z větve kousek ode mě. Okamžitě jsem se otočila za zvukem, srdce až v krku. Dívala jsem se pozorně, ale vše bylo naprosto nehybné. Už jsem se chtěla otočit a pospíchat domů, když mě najednou sevřely čísi ruce, jedna kolem pasu a druhá přes ústa, abych nemohla křičet. Začala jsem sebou zmítat, ale stisk nepovolil.
    ,,Pojď, užijeme si,“ zašeptal mi odporný hlas přímo do ucha a pak už jsem jen cítila, jak mě vleče do stínů lesa. Křup křup, říkaly jeho kroky.

Karolína Jurásková, 1.A

Opraveno.