Místy deštivo

Probouzím se v manželské posteli, sama v bytě uprostřed velkoměsta, samotná v celém vesmíru, přesně tak, jak jsem vždy chtěla. Venku už hodiny prší, nemám ráda tyhle deštivá rána, nesnáším deštníky a neschopné řidiče aut, kteří naberou snad každou kaluž, která se jim objeví v cestě. Všechny dosavadní plány, jak dnes zůstat v posteli ztroskotaly, už se ani nesnažím vymýšlet další, v práci na mě čekají. Vůně černé kávy se line obývacím pokojem, vytahuji ze zásuvky hrubý sešit a bezmyšlenkovitě zapisuji sny, které mě provázely dnešní nocí.

 Vadí mi stereotyp, nikdy jsem si nevedla deník, ale potřeby zapisovat sny jsem se od mládí nezbavila. Proč vykolejily ze své cesty? Dnes nebyly spojené s ním, zdá se mi o něm od doby, co jsem ho potkala, i přesto, že je to už několik let, co jsme se neviděli. Možná právě proto dnes píši tak nezaujatě, snad až chladně. Nutí mě to přemýšlet. Co asi právě dělá na opačné straně zeměkoule? Je pořád stejně nespoutaný a smyslný? Vzpomínky na něj mi dodnes nahánějí husí kůži, nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl alespoň z poloviny takový, jako býval on. Když jsme se tenkrát loučili, neodpustil si to své „Nemysli na mě“. Naše pohledy se setkaly, sekundy se protahovaly do zdánlivě nekonečných okamžiků, čas se však ani na chvíli nezastavil, to jen my jsme se naposledy uzavřeli ve svém vlastním vesmíru, který byl ostatním zapovězen. V tu chvíli jsem věděla, že cokoli se na světě stalo nebo stane, změní pohled do jeho očí, do jeho světlých, hlubokých očí, které už možná nikdy neuvidím. Nechtěla jsem odejít, tak moc jsem chtěla zůstat s ním. Bála jsem se, že když odletím, ztratím ho navždycky, ale nezbývala mi jiná možnost.  Tehdy jsem si poprvé připustila, že bez něj budu muset vydržet déle, než hloupých 14 dní.

Je opravdu tolik hodin? Sakra, dávno jsem měla být na cestě. To je celý on, ovládá moje myšlení na tisíce kilometrů. Dopíjím poslední zbytky kávy a řítím se bez deštníku po nepravidelném schodišti, výtahy mi způsobují záchvaty paniky, takže jsem v běhu po schodech za ty roky vážně dobrá. Počasí se ještě nevzpamatovalo a moje auto taky nemá chuť se vzchopit, metro bude dnes pravděpodobně mojí poslední záchranou…

Lucie Machalová 1.A

Opraveno.