Othello aneb Domácí versus hosté

  V dubnovém čísle nepřinesu jako obvykle recenzi (či spíše upoutávku) na jedno z mnoha divadelních představení uváděných v ostravských divadlech. A to ne proto, že by nebyl zdroj k inspiraci. Jenže letošní Kašparův ostravský týden, v rámci něhož jsem zhlédla profláklého Shakespearova Othella, mě přivedl na (doufám i pro vás) zajímavou myšlenku.

  Abych však nebyla horlivým čtenářem předem odsouzena jako nepřítel divadelních zájezdů a hostování, chci říct, že takovým akcím jednoznačně fandím. Každý divadelní soubor nabízí nové nápady na interpretaci her a pohled na ně z jiného úhlu. A tak čím více souborů uvidíte na prknech, tím spíše si můžete utvořit svůj divadelní vkus. A přestože jde o myšlenku poutavou, asi těžko bude obyčejný ostravský student cestovat za divadlem po celé republice. Jenže! Troška matematiky. Jistý nejmenovaný Ostravák má x příležitostí vidět představení v Aréně, Bezruči nebo našem Národním moravskoslezském. A pak má, dejme tomu, x/10 příležitostí vidět kus nějakého hostujícího umělce. Proč tedy po dlaždicích Masarykova náměstí stále chodí tolik lidí, kteří vyrazí do divadla jen, když přijede externí umělec, a o místním divadelním dění nemá ani potuchy? Nechce se mi věřit ve vládu předsudků, že cizí jsou lepší. Tím se dostávám právě k Divadelnímu spolku Kašpar. Jako hlavní lákadlo nám přivezli Othella, který prosím v Praze ještě ani neměl premiéru, takže si z nás dělají generálku. Hraje se tři dny v týdnu, sál je nacpaný k prasknutí, kvůli přidaným židlím zmizela i ulička a lidé si div nesedí na klíně. Dvě postarší dámy sedící v mém těsném sousedství pozorují mého dvanáctiletého bratra a projevují vážné obavy, zda to zvládne, zda snad nezhyne nudou. Následně však připouštějí, že ve škole se to bude hodit a že když navíc řekne, že je to blankversem, učitel se v mdlobách odporoučí k zemi. Jenže kdo tady chodí do divadla kvůli jedničkám?!

Představení bylo samozřejmě moc pěkné, ale kromě úvodní rockové skladby nepřineslo nic nového a ničím nepřekvapilo. Vzpomenu-li poslední snad čtyři Shakespearovy hry uváděné na ostravských komorních scénách, všechny byly lepší. Kolik těch nadšenců, se kterými jsem dvě a půl hodiny sledovala našeptávání toho nejzáporákovatějšího záporáka, některou z nich vidělo? A to nemluvím o představeních, se kterými dobrodinci objíždějí kulturáky menších i větších měst a opakovaně je vyprodávají. Přitom z poslední řady na balkoně nejen že neslyšíte, ale nemůžete ani odezírat ze rtů. Kukátko by mělo být v ceně vstupenky. Jednou jsem měla tu čest vidět Dračí doupě Dejvického divadla, tedy hru pro malé prostory, právě v kulturáku. Atmosféra nicotná a výraz Trojanova obličeje jsem si musela domyslet. Škoda, „doma“ stojí představení jistě za to.

Naštěstí ostravská divadla nemají o diváky nouzi, takže neberte text výše jako nějakou naléhavou výzvu; je spíše nechápavým povzdechem. Pravda je taková, že i to hostující divadlo nafouknuté jako tenká bublina do prostoru s co největší kapacitou je lepší než večer s chipsy u televize. Takže choďte do divadla, ale vybírejte vkusně a myslete na to, že to nejlepší máme často přímo pod nosem.

Eliška Kozáková SXB

Opraveno.