Rozhovor s Danielem Sywalou - Christos Kirkopulos 1.A

Rozhovor s Danielem Sywalou

(Daniel Sywala s Gusem G., kytaristou Ozzyho Osbournea. Vlastní foto)

Dokončuje magisterské studium marketingu v Barceloně.

Redaktor: magazín Muzikus, magazín Rock&Pop, web The Aardvark

Přispívá: Harmonie, Metal Hammer UK

Bývalé působení: Magazín HardRocker

Finalista mistrovství české republiky ve hře na imaginární kytaru

Povolání: Marketing Manager

Dlouholetý lektor srbštiny

Jak dlouho se věnuješ psaní  rozhovorů s hudebními hvězdami  a jak ses k tomu dostal? 
Hudební žurnalistice se věnuju profesionálně něco přes tři roky. Dostal jsem se do svého prvního působiště, magazínu HardRocker, na doporučení. Daná známá vedla český fanklub velmi uznávaného norského zpěváka Jorna Landeho (Masterplan, Ark), na jejichž webovkách byly fotky z autogramiády polského festivalu Metalmania, kde jsem byl všude já. Požádal jsem jí o fotky, přeposlali jsme si jako správní fanoušci i nějaký raritní materiál a nějak jsme se dostali i k tématu, že její nejlepší kamarádka rozběhla nový rockový magazín. Díky ní mi otiskli v květnu 2009 moje první čtyři "snahy o recenze". (smích) 

Jak vidím, dělal jsi už spoustu interview s různými hudebními hvězdami, jaká pro tebe byla nejvýznamnější? 
Na to se těžko odpovídá, protože si vážím každého rozhovoru od téměř neznámého umělce, který oceňuje každou možnost propagace a rozboru svých výtvorů po rockovou hvězdu s naučenými odpověďmi, kde se vážně musíš snažit, aby ho to bavilo a získal sis pozornost. Ale asi nejvíc si vážím rozhovoru se švédskou kapelou Evergrey v Praze v roce 2009. Bylo to moje vůbec první interview naostro. Pamatuju si, že jsem většinou jen koktal a na konci naběhla do tour busu celá kapela, protože jsem zároveň vyhrál jejich soutěž o nej fanouška v dané zemi. Každý měl poslat něco fanouškovského a já poslal fotku zad své tehdejší přítelkyně, kam jsem nakreslil znak kapely. Pamatuješ na reklamu od Jägermeisteru se štětcem a panákem? Dostal jsem za to seznámení s celou kapelou, dvě tašky upomínkových předmětů (triček, plakátů atd.) Všechno mi podepsali a během koncertu mi věnovali písníčku: "A tuhle věnujeme našemu největšímu fanouškovi v Česku." …parádní večer. 


Vnímáš to jako koníček nebo práci a přineslo Ti to něco do osobního života? 
Rád bych se tomu věnoval jako regulérní práci, ale i když píšu v podstatě pro všechny hudební časopisy v Česku, a je to úžasné vidět svoji práci v každé trafice v Česku (někdy i na Slovensku), neměl bych ani na nájem. I opravdoví profíci a moje vzory v tomto oboru si musí přivydělávat bokem. Dalo mi to ale určitě hodně, od schopnosti vystupování, zlepšení jazykových znalostí, úžasných zážitků, seznámení se zajímavými lidmi, po příjemný respekt přátel a hlavně rodiny. Velmi rád dopřávám svým blízkých setkání s jejich oblíbenci a vážně bych ti přál vidět ty šťastné pohledy. Společné fotky a podpisy pro ně mají cenu zlata. V poslední době se mi ale povedl úžasný kousek, kdy jsem svému otci k padesátinám sehnal osobní věnování od jeho nejoblíbenějšího umělce, Stinga.      

Co pro tebe hudba znamená? Hraješ sám na nějaký hudební nástroj nebo snad zpíváš?

Hrozně moc pro mě hudba znamená! Není to jen příjemná výplň volného času, ale spíš nepostradatelný každodenní společník. Zbožňuju hudbu od dětství, kdy jsem měl neustále sluchátka na uších a prohlížel si hudební alba. Dodnes si ze mě rodina dělá ráda srandu, protože jsem měl tendenci poznat skladbu a autora při prvním tónu, až z toho měli občas strach. (smích) Dodnes mě to nepustilo, spíš naopak. Od 14-ti kdy jsem žil v Bělehradě, jsem skupoval nejrůznější MP3 po celém městě, protože tam tehdy kvetla hudební pirátství (stahování tehdy bylo v počátcích), až dodnes kdy si musím naposlouchat v průměru dvě nová alba denně, abych byl v obraze. Vychází toho strašná kvanta.

Rád si občas zahraju na bicí a hrál jsem i chvíli v kapele ale brzy mi došlo, že se na to hodí jiní víc. Je to jako se vším jiným. Musí tě to neskutečně bavit, aby ses k tomu dokopal i pozdě v noci. Učit se nové skladby mě nebavilo, ale jsem rád, že jsem to zkusil, protože když neustále čteš o zážitcích kapel a vývoji jejich sestav, chceš to aspoň na chvíli zažít. Stačilo mi to, přeju to jiným ale i tak se těch velkých „zážitků“ dočká jen mizivé procento lidí. Mě baví to, co dělám a když musím ve dvě ráno ještě přepsat rozhovor, udělám to, protože ten výsledek za to stojí.

Jaký byl Tvůj nejlepší a nejhorší  zážitek  s hudebními hvězdami?

Každý z nás potřebuje ty idylické představy pro odreagování se od dennodenního života, a když se s nimi pak setkáš, je to úžasné. Ale když do tohohle světa nahlédneš pořádně, máš občas chuť roztrhat plakáty nad svou dětskou postelí. Ztratil jsem tu svou fantazii už dávno, když jsem své idoly zažil zfetované, agresivní, nechutně arogantní a i opilejší než bych je vůbec chtěl vidět. Svůj velký idol, zpěváka z Evergrey Toma S. Englunda jsem potkal po koncertu v Praze v zákulisí festivalu Graspop v Belgii 2010, kde jsme i s ostatními muzikanty popíjeli. V poledne měli hrát před 130 000 davem. Já jsem byl pochopitelně v první řadě a trpěl jsem nejen z poledního letního slunce ale i z kocoviny. Tom nebyl schopen pomalu ani hrát a mnoho z nás tím zklamal. Rocková hvězda je přehnaný pojem. Axl Rose z Guns N’ Roses chodí na vystoupení s hodinovými zpožděními. Gene Simmons z Kiss se vykašle i na fanouška, který na něj čekal několik hodin a pomalu klečí, aby se s ním vyfotil a dostal podpis. Jsou to lidé jako my a jen pár z nich si zaslouží respekt. Je jich naštěstí stále hodně, ale na MTV je nikdy neuvidíš…  

 
Máš nějaký sen, s kým bys  chtěl do budoucna  udělat rozhovor?

Měl jsem to potěšení už mluvit s mnoha hvězdami a hlavně se svými oblíbenci, ale pořád mi určitě ještě zbývá Ozzy Osbourne. Už jsem mluvil s dvěma členy jeho kapely, párkrát jsem byl od něho pár metrů, ale ještě mě k němu nepustili. Musím to stihnout, dokud je naživu a nebojím se ani té jeho nerozluštitelné mluvy.

Co musím udělat, abych mohl dělat rozhovory s hudebními  hvězdami?

Musí tě to hlavně hrozně bavit, jinak to nemá smysl. Musí tě bavit o všem vědět, mít všechno naposlouchané a hlavně mít chuť se o tom dělit s ostatními. Já neumím psát! Měl jsem trojky ze slohu, korektury mi dělá kamarád (Jakub Malchárek – MS Deník), ale vím o tom tolik a tak mě to baví, že se výsledek lidem líbí. Dál je to pak o jazykových znalostech, kontaktech, spolehlivosti a hlavně i trochu štěstí. Ať už to zní bůhvíjak kýčovitě, když to budeš moc chtít, můžeš co chceš.

Opraveno.