Ztracená Čarodějka

1. Kapitola - Vše to začíná

,,Barčo vstávej!" volal kdosi na 17 letou dívku. ,,Přijdeš pozdě." Já už vím, kdo mě asi volal. Byla to moje teta. Od té doby co mi umřeli rodiče, žiju u svého strýce a tety. Nebudete mi věřit, že je to příběh obyčejné školačky a jako v každém řádném příběhu za vším hledej muže. Pavel je náš soused a už od školky jsem do něho až po uši zamilovaná. Teta mi jednou vyprávěla, když jsem poprvé spatřila Pavla, zatahala jsem tetu za rukáv a řekla: ,,Teto není to snad anděl," drsné že? ,,Snídaně je na stole, tak pojď už. Tetin hlas mě vytrhl ze zamyšlení. ,,No jo, vždyť už jdu," odpověděla jsem a pohlédla na okno. Věřte mi nebo ne, ale v okně jsem uviděla Pavla. Pane bože, nemohla jsem odtrhnout oči od jeho svalnatého těla. Zrovna se chystal do školy tak jako já. ,,Jdeš už. Nezapomeň, že jdete na exkurzi do muzea," volala na mě teta a já jít nechtěla, byla jsem očima přilepena na Pavlovi. Nakonec jsem šla. O půl hodiny později jsem seděla ve školním autobuse. Tajně jsem pokukovala po Pavlovi, ale ten se choval jako bych neexistovala, jen si tam s Petrou vesele povídal. Škoda. V muzeu nás přivítal věrný pomocník pana Modrého Martin. Pan Modrý je totiž otec od Petry a taky mu patří toto muzeum. Martin hned začal: ,,Vítejte v našem muzeu! Jak je známo, máme tu od všeho něco. Tam vzadu je pavilon divokých zvířat," ukázal na dveře, které stály až na konci chodby. Poté nám udělal 30 minutovou přednášku. Já jsem sotva poslouchala. Myšlenkami jsem byla úplně pryč. Pořád jsem nedokázala pochopit, co Pavel vidí na Petře, vždyť se chová a oblíká jako nějaká Barbína. Když Martin přestal, dovolil nám, abychom si muzeum prohlídli. Ve škole jsem psala do školních novin, a tak mě ředitel pověřil, abych napsala článek o muzeu. Takže jsem musela za otcem od Silvie. Jenže když jsem přišla k jeho kanceláři a chtěla zaklepat na dveře, které se rázem otevřely, stál v nich pan Modrý: ,,Přejete si?" ,,Ano. Dobrý den mohla bych si s vámi udělat rozhovor do školních novin?" odpověděla jsem a chtěla odejít. Proč? Sama ani nevím, pan Modrý mi přišel tak trošku strašidelný. ,,Ano, dobře pojďte tedy se mnou do mé kanceláře," řekl a já šla. V kanceláři mi nabídl křeslo a já si sedla. ,,Děkuji. Jmenuji se Barbora Halliwellová a mám na vás několik otázek ohledně muzea," začala jsem a on se na mě podíval. Nedokážu popsat jak, ale přejel mi mráz po zádech. ,,Nejsi náhodou dcera Darin a Daniela Halliwellových? " zeptal se mě zmateně. ,,Ano to jsem," přikývla jsem a nechápala, kam tím míří. ,,Hodní lidé. Jakpak se jim daří?" zeptal se. ,,Zemřeli před 9 lety tragickou smrtí." Proč se proboha ptá? ,,To mě mrzí. A jakpak se dařím tvým sestřičkám Simoně a Terce?" zeptal se mě na otázku na kterou neznám odpověď. ,,Promiňte, ale já žádné sestry nemám. Asi jste si mě s někým spletl." ,,Promiňte, moje paměť už trochu vypadává. Tak začneme s tím článek, ať nám to rychle uteče," odpověděl a já se ho začala ptát na to, co jsem potřebovala. Asi po 20 minutách jsme byli hotovi a já si šla prohlédnout zbytek muzea. Když v tom jsem narazila na Pavla: ,,A a a ahoj," vykoktala jsem ze sebe. ,,Ahoj Barčo, kde jsi byla? Hledal jsem tě!" On mě hledal, ach můj bože, co si počnu, tak přece pro něho existuji. ,,Byla jsem u pana Modrého, zeptat se na nějaké otázky ohledně muzea," odpověděla jsem a strašně jsem doufala, že nepozná, jak moc se stydím, ale myslím, že to poznal, protože se usmál a řekl: ,,Aha. Jak se vlastně máš?" ,,To vypadám tak…," zbytek věty jsem nedořekla. Přišla Petra a začala před mýma očima objímat Pavla a řekla: ,,Nezahazuj se s ní, vždyť je hnusná. Pojď, radši půjdeme do pavilonu divokých zvířat." Pavel se na ní zmateně podíval a pak zklamaně pohlédl na mě a přikývl. Když odešel, spatřila jsem dvě neznámé postavy. Měla jsem zvláštní pocit, jako bych je znala. Obě dívky si vesele povídaly a ani jedna z nich si nevšimla, že na ně padá kostra velryby, pod kterou stály. Chtěla jsem zakřičet, ale nevyšel ze mě ani jeden hlásek. Co to? Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem zvedla ruce a začala divoce mávat. Nevím, jak se to stalo, ale jako by se zastavil čas. Všichni zmrzli. Jenom ty dvě ne. Když mě spatřily, daly se na útěk. Byla jsem zmatená a nevěděla, co dělat. Zanedlouho se čas zase rozběhl. Slyšela jsem velkou ránu. To jak spadla ta velryba. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Kvůli výpadkům proudu (velryba strhla vedení napojené na muzeum) jsme museli předčasně opustit muzeum. Po škole jsem šla pracovat do baru P3, který patřil jedné mé dobré známé. Byla to postarší paní a jednou mi říkla: ,,Až ti bude 18, děvenko, převezmeš můj klub. Vím, že se o něho dobře postaráš." Když jsem večer dorazila domů, byla jsem tak strašně unavená, že jsem hupsla do postele a spala, jako když mě do vody hodí.

Mezitím v muzeu: ,,Já že končím!" prudce se postavil Marek (pan Modrý) až shodil židli, na které seděl. ,,Vždyť jsem tohle muzeum založil, co si počnu bez něj?" bědoval Marek nad rozhodnutím rady. ,,Tak a je konec Marku, rada to už odhlasovala. Je nám líto, ale jsi odvolán ze svého místa prezidenta," řekl hlavní vedoucí rady. ,,Tobě je to líto? Já ti ukážu co ti má být líto!" rozčiloval se Marek. ,,Chudáci, ale já se pomstím, ještě uvidíte, co je to vyhodit Marka Modrého jen počkejte! " Když rada skončila šel Marek do své kanceláře. Znechuceně si sedl na židli ,,Co si jen počnu, drahý Martine, máte radu?" ptal se svého věrného pomocníka Martina. ,,Mám nápad, ale je tak šílený, až se vám to nebude líbit," odpověděl Martin. ,,Jen povídej, poslouchám," řekl Marek a začal naslouchat Martinovi, který začal líčit: ,,Viděl, jsem to ve filmu. Vyvoláme nejmocnější sílu zla - Triádu. Poprosíme ji o moc a s ní po boku se staneme druhou nemocnější silou zla. Má to ale jeden veliký háček - Čarodějky. Tři sestry Barča, Terka, Simča. Povídá se, že žijí odděleně, ale když se spojí, neporazí je už nikdo. Terka a Simča žijí spolu a moc objevily už před 9 lety. Hledají setru, aby mohly spojit síly. A tak než zabijeme radu, musíme zaútočit na nejslabší čarodějku Barču," dopověděl Martin. ,,To zní báječně, kdy ji vyvoláme?" ptá se Marek. ,,Hned za 3 dny pane to bude úplněk." ,,Výborně, už se na to těším. Ha Ha Ha!! " směje se Marek.

           Pokračování příště…...

Barbora Wildmannová

I.A

Opraveno.